Den první
5. 7. 2022
Večer jsme přiletěly do Kolomba z Malediv. Zdrželo nás čekání na zavazadla. Jeden kufr chyběl. Vyřizování papírů na přepážce. Tak snad se k nám kufr dostane později. Na letišti ještě měníme dolary určené na nákup základních potravin pro vesničany z Nuwara Eliya a také pro mnišskou Saṅghu z odlehlé vesničky Olabudowa.
Vyzvedne nás Chandra, sehnala řidiče, který dokázal zázračně nastřádat benzín tak, že ho nosil po kanystrech dva měsíce dopředu, dokud nenaplnil nádrže dvou vozů, které nás budou vozit. Jedeme poloprázdnými ulicemi, podél silnic jsou několikakilometrové fronty aut na benzín. Ve frontách se čeká několik dní. Chandra nám vypráví, že chodí skoro všude pěšky. Také za ty tři roky, co jsme se viděly naposledy hodně zhubla. Ubytujeme se u Chandry a padáme do postele.
Den druhý
6.7. 2022
„Potřebuješ něco?“ „Za chvíli vypnou proud.“
Proud je zapnutý každý den jen po omezenou dobu.
Dopoledne jedeme do obchodu se sochami Buddhů. Jsou tu různé velikosti Buddhů odlité do umělého kamene několika odstínů. Fotíme Buddhy pro ctihodnou Dīpu, která nás požádala, abychom jí pomohly vybrat sochy pro její ārāma na jihu Evropy. Poté ještě Ctihodná vybírá menšího Buddhu do naší studovny.
Domlouváme věci okolo, dostaneme sladkou kávu, trvá to snad dvě hodiny. Pak ještě Chandrou spěcháme vyřídit další pochůzky a nákupy. Zastavujeme v buddhistickém knihkupectví a nakonec v supermarketu, kde nakupujeme potraviny pro lidi v nouzi, mnišky a mnichy, které se chystáme navštívit. Po cestě si u stánku koupíme tembili, kokosový ořech, který pak doma vypijeme. Stánek je prázdný, ale stojí u něj dva vojáci se samopalem, kteří nám ořechy v klidu prodají, řidič nám je nasekal mačetou a vojáci nám ještě zamávají.
Během dne se snažíme dovolat na letiště, protože nám stále chybí jeden kufr. Bylo tam plno dárků, knih a také léky pro mnišky.
Je tu kolem 30°C a vysoká vlhkost vzduchu.
Po obědě se jdeme projít k jezeru, které se podle mapy jmenuje jezero Attidiya, ptám se Chandry, jestli se v něm koupe, prý ne, protože je plné krokodýlů.
Večer sedíme se ctihodnou před domem, vane příjemný vánek. Od sousedů je slyšet generátor, protože před chvílí vypnuli proud. Zhaslo i pouliční osvětlení a je dokonalá tma, ve které se proti obloze rýsují palmy a nádherně pohádkově svítí světlušky.
Den třetí
7.7.2022
V pět ráno vyrážíme po prázdné dálnici směr klinika ajurvédské lékařky Chitry, která ctihodnou léčí už mnoho let. Po cestě se zastavujeme v přístavním městě Galle v Jižní provincii, které nás oslní svou dokonale zachovalou koloniální architekturou a monumentální pevností. Procházíme staré opevnění a od místní ženy nakupujeme pár kusů rambutanu. Kromě dvou malých skupinek nikde nevidíme žádné turisty. Od paní Nelum z koloniálního hotelu Orient se dozvídáme, že Srí Lanka je od zítřka uzavřená i pro Velkou Británii a Nový Zéland. Okukuji tržiště s rybami u starého přístavu a osloví mě starší Sinhálec, vysvětluje mi, že na moře nevyplouvají žádné rybářské loďky, protože není benzín. Pak se mě zeptá odkud jsem a řekne: „Ahoj“, nakonec nás zavede do obyčejné restaurace u hradeb, kde dostaneme výborný oběd a obsluha je nesmírně ochotná a laskavá. Pokračuje martýrium s vyřizováním ztraceného kufru. Od včerejška telefonuje naše přítelkyně Chandra na různá místa určitě víc než 20x. Kufr se už našel, ale stále po nás chtějí různé informace. Také musíme sepsat plnou moc pro řidiče, který kufr vyzvedne, protože letištní servis nemá žádný benzín.
Pokračujeme v cestě, míjíme jižní pobřeží postižené v roce 2004 tsunami. Mezi palmami trčí ruiny hotelů a cestu lemují náhrobky. Konečně jsme u Chitry. Je to tu jako v ráji, tradiční domeček s kouzelným palmovým hájem, za kterým hučí oceán. Blíží se období monzunů, a tak hodně fouká a oceán je opravdu divoký a mocný. Večer se jdeme projít podél oceánu, malinkatí raci prchají před našimi kroky a slaná voda nám omývá nohy. Je tu nádherně. Podél pobřeží jsou prázdné hotelové rezorty, kde není ani živáčka. Je to smutné. Chitra moc dobře vaří a potýká se při tom, stejně tak jako všichni Srílančané, s nedostatkem plynu. Vysvětlila nám, že musela na část oběda rozdělat oheň, rýži uvařila v rýžovači a jinou část jídla na indukčním vařiči. Auto nemůže její firma a její rodina použít vůbec. Údajně jezdí jen 5 % autobusů a jen 10 % vlaků. Inflace je ohromná a na lidech je vidět, že je trápí, co bude dál. Slyšíme opakovaně, že takový průšvih jako dnes to nebyl ani v období občanské války.
Den čtvrtý
8.7.2022
Organizujeme nákup základních potravin pro vesničany z hor. Bude potřeba sušené mléko, rýže, luštěniny, nakládané ryby, protože chudým lidem chybí protein a školní pomůcky. V horách je chladno a budeme se muset vybavit teplejším oblečením, hlavně na noc, kdy nesvítí slunce a je kolem 10°C. Je potřeba vše pořádně promyslet, protože musíme nutně šetřit benzínem.
Den pátý
9. 7. 2022
Chandra říkala, že čaj musí být vždycky, musí být každý den, většinou ve 4 nebo v 5 hodin.
Ve vzduchu je cítit napětí, dnes bude velká demonstrace u prezidentského paláce. Lidé mají prezidenta Gotabaji Radžapaksy už dost. Vidíme několik přecpaných vlaků, které míří do Kolomba a několik přecpaných náklaďáků, na kterých visí většinou mladí muži. U silnice jsou hloučky lidí s transparenty, kteří zpívají. Vypadají mírumilovně, ale jak říkal jeden přítel mnich z Kandubody, když se spojí účinek velkého tepla a snídaně s chilli, můžeme očekávat i divočinu.
Ač velký životní optimista, i naše Chandra má velké obavy z budoucnosti. Zbankrotovaná země, ohromná inflace (údajně 2. největší po Zimbabwe), bezvládí a momentální nemožnost cestování, to vše bude mít důsledky, na které doplatí ti nejchudší.
Dnes vyrážíme s naším řidičem do městského kláštera Sakyadīta za bhikkhunī Vijitanandou. Volají mi z domova, protože táta viděl zprávy, kde informovali o místním státním převratu. Viděl asi demonstranty, jak se koupou v bazénu v prezidentově paláci a skáčou po jeho postelích a chtějí v tom pokračovat, dokud hlava státu neodstoupí. Ujišťuji je, že jsme v bezpečí, pohybujeme se mimo oblast prezidentského paláce. Dnes se skoro po týdnu šťastně shledávám se svým kufrem. Řidič strávil bez snídaně 6 hodin na letišti čekáním na kufr, tak je dost rozmrzelý. Jsem mu moc vděčná. Vypráví nám, že sehnal benzín na černém trhu 1 litr za 1000 rupií. To je v přepočtu necelých 70 Korun. Děláme si z něj legraci, protože se jmenuje stejně jako prezident Radžapaksa. On se ale směje na celé kolo a pořád opakuje, že křestním jménem je Lincoln, jako bývalý americký prezident. Dozvídáme se, že dav demonstrantů navečer rozdělal oheň v sídle premiéra.
U bhikkhunī Vijitanandy jsme se zdržely jen krátce, klášter je na na krásném místě u jezera, na kterém je postavena bhikkhunī sīma. Místo, kde mnišky pravidelně každý úplněk recitují pātimokkhu (Vinayu a pravidla). Voda je očistná.
Den šestý
10. 7. 2022
Řidič opět zázračně sehnal benzín a tak se můžeme vypravit do domovského kláštera ctihodné v Olabudowě. Bhikkhunī klášter je na kraji vesnice a hned za ním se už rozprostírají rýžoviště. Ctihodnou srdečně vítají Loku bhikkhunī a bhikkhunī Dharshika. Bhikkhunī vyprávějí, že se na ctihodnou tak těšily, že nemohly vůbec spát. Je to moc dojemné. Kuti, které patřilo ctihodné, je prázdné, bhikkhunī vysvětlují, že čeká na bhikkhunī Visuddhi.
Je ranní dāna. Předáváme bhikkhunīm snídani a loku bhikkhunī se mě ptá, proč jsem tak štíhlá a že mám sníst hodně dány. Upāsiky jsou neuvěřitelně srdečné a několikrát mi přidávají. Jídlo je výborné. Jdeme se podívat za kuti, kde je zahrada a stará nádrž na vodu, kde se ctihodná v období nisaya myla a pralo se tu prádlo. Za zahradou se rozprostírá zelené rýžoviště a džungle. Místní upāsika nám trhá thambili. Dostaneme ochutnat i durian, jedna mladičká upāsika si během krájení zakrývá nos, protože tohle ovoce dost svérázně páchne. Dostanu kousek na ochutnání, ale na mě je to asi moc blemcavé a chuť je tak zvláštní. Myslím, že durian není můj šálek kávy. Sedíme na terase před kuti a Chandra nás zkouší vyfotit, ale fotka se jí moc nepovede, vyfotí si při tom i svoje prsty. Když tu fotku s mniškami vidíme, dostaneme záchvat smíchu a málem spadneme ze židlí.
Po polední dāně se loučíme, ctihodná dostane dáreček a vyrážíme dál do Kandubody za bhantem Pemasirim a bhantem Vinītem. Přijedeme přesně ve 14h. Všude ticho nikde nikdo, zdá se, že všichni ještě spí. Po chvíli jsme už s bhantem v jeho ārāně. Bhante hovoří se ctihodnou, lituje jí, že je sama mniška v České republice a dokonce se zmiňuje o tom, že kdyby neměl takové zdravotní problémy, moc rád by jí podpořil a navštívil. Opět nás zaplavuje vlna hlubokého dojetí, které dnes nebude brát konce. Bhante se evidentně snaží naši návštěvu trochu protáhnout a tak nosí ctihodné dary jako čaje a látky na roucho, které se barví přímo tady v centru pomocí speciálního barvícího stroje. Když už jsme na odchodu, bhante Pemasiri pošle pro skořici, a tak ještě čekáme, než ji přivezou. Je to dobrá příležitosti jít se trochu projít s bhantem Vinītem. Po nějaké době se objeví muž na motorce a přiveze asi půlmetrové klacíky skořice. Asi potřetí se loučíme, byla to krásná návštěva. Je smutné vidět bhanteho Pemasiriho tak nemocného.
Den sedmý
11. 7. 2022
Ráno přijíždí řidič v tříkolce (tuk-tuku) a veze několik pytlů rýže, hrachu a sušených ryb. Všechno přenášíme do domu a vyrážíme do města. V obchodě se sochami Buddhů podepisujeme papíry a vyřizujeme transport soch do jižní Evropy pro bhikkhunī Dīpu. Při té příležitosti si vyzvedneme i menší kamennou sochu učícího Buddhy. Ctihodná ho veze opatrně na klíně. Zastavujeme se v kanceláři nakladatelství dětských učebnic a Chandra kupuje několik balíků knih pro děti. Dáváme si je pod nohy a na klín a vše odvážíme do Chandry domu. Chandře včera zemřela teta a už dnes odpoledne bude rozloučení a pohřeb. Během oběda se rozhodneme, že na pohřeb pojedeme všechny spolu i se ctihodnou. Tak jako tak ctihodná stále zdůrazňuje důležitost maraṇasati uvědomování si smrti. Chandra a já se převlékáme do bílého oblečení. Dojedeme ke krematoriu, vzdáme úctu mrtvé tetě a jejím příbuzným a pokračujeme do kláštera Belanwilla. Sedáme si do stínu velkého stromu a meditujeme. Pak vstoupíme dovnitř chrámu a prohlížíme si sochy a nástěnné malby s výjevy z Buddhova života. Domů půjdeme pěšky a třeba se nám podaří stopnout tříkolku. Jdeme kolem jezera s krokodýlem a po cestě míjíme na můj vkus poněkud předimenzovaného varana skvrnitého. Poblíž domu se zastavíme v obchodě, kde vykoupíme všechny pastelky.
Den osmý
12. 7. 2022
Dnes chceme udělat poslední přípravy před cestou do horské oblasti Nuwara Eliya. Jdeme pěšky do města a asi na hodinu se zastavíme u oceánu. Musíme přejít koleje a poté projít mezi rybářskými chatrčemi, za kterými už se rozprostírá písečná pláž a oceán. Po cestě nazpátek nakupujeme celý balík obyčejných propisek. Chtěly bychom nakoupit dětem sušené mléko, ale projdeme asi tři obchody a ani v jednom ho nenajdeme. Zvládneme dokonce naskočit do autobusu, kde je první řada vyhrazená pro mnišskou Saṅghu. Odpoledne věnujeme balení do hor a přípravě balíčků pro děti. Nejde elektřina a nemůžu si pustit větrák. Bohužel toho dnes už víc nedokážu napsat, protože je asi 40 stupňů Celsia a velké dusno a změkl mi mozek.
Den devátý
13. 7. 2022
Vstáváme ve 3 hodiny, nakládáme pytle rýže, čočku, sušené sardinky, sešity a psací potřeby pro strádající vesničany z hor do mikrobusu a ještě za tmy vyrážíme z Kolomba do Kandy. Dnes je den Uposatha a chceme navštívit klášter Buddhova zubu Sri Dalada Maligawa. Klášterní komplex je nádherný, mistrovsky vyřezávané dřevěné sloupy a plno dalších krásných detailů. Krásné světlo a tichá atmosféra, přestože dnes do chrámu proudí už od brzkého rána davy laiků v bílém.
Po cestě se zastavujeme v obchodě pro sušené mléko a podaří se nám sehnat 30 krabic. Máme z toho radost. V oblasti, kam se chystáme, děti dost strádají nedostatkem potravy, je tu např. jedna dost nemocná matka, které zemřel manžel a musí živit tři děti. Chandra nám vysvětluje, že je tu několik rodin, které nemají z čeho žít. Ve vesnici, kam se chystáme, žijí horští Tamilové, kteří se živí jako dělníci při sběru čaje. Je to v podstatě otrocká práce, za kterou vydělají pár drobných. Ještě asi tři hodiny stoupáme serpentinami, než se vyšplháme do požadované výšky a poté přesedáme z mikrobusu do tříkolky. Nejdřív necháváme odvézt potraviny a napodruhé nastupujeme do tuk-tuku a každé volné místo zaplňujeme sešity a psacími potřebami. Tříkolka namáhavě a dost kodrcavě stoupá příkrými serpentinami k vesnici, ctihodná je úplně v klidu a já a Chandra chvílemi pištíme hrůzou. Za chvíli jsme už ve vesnici vstupujeme na centrální plácek, kde se sešla celá vesnice, hlavně děti a ženy a vcházíme do malého domku, kde už je vše naskládané.
Děti utvoří spořádanou frontu a dáváme jim balíčky. Je vidět, že některé děti i ženy mají velkou radost. Jsem z toho trochu nesvá, připadám si nepatřičně, ale pak si říkám, že o mě vůbec nejde. Celé rozdávání balíčků se sešity a pytlů rýže trvá vlastně jen pár chvil. Ctihodná dostává dānu od jedné starší ženy, která očividně pláče dojetím. Pak se srdečně loučíme a jdeme pěšky dolů zpátky k silnici k našemu mikrobusu. Krajina je tu tak nádherná, že to až bere dech. Vidíme čajové plantáže, vzrostlé borovice i palmy, vodopády a rozkvetlé květiny.
Odpoledne přijíždíme k hotelu. Dva drobní tmaví Tamilové nás vedou do pokoje. Vypadají nervózně. V pokoji moc nefungují zásuvky, jeden z malých mužů se tam pořád ochomýtá a zkouší různé prodlužovačky, tak na něj jen rozpačitě koukáme a snažíme se nějak uvelebit. Venku začíná velká fujavice, ochlazuje se a brzy se začne stmívat. Uděláme s Chandrou malou poradu a rozhodneme se, že prozkoumáme okolí a necháme ctihodnou, aby si od nás trochu odpočinula. Vyrážíme po silnici do kopce ostrou chůzí. Chandra je ve výborné kondici, já jsem hrozný čumil, takže koukám všude okolo, div si nevykroutím krk. Odbočujeme na vedlejší silničku a procházíme vesnicí s malými políčky se zeleninou. Podél silnice roste rozkvetlá lichřeřišnice. Vystoupáme až k buddhistickému chrámu, prohlídneme si ho a protože se už začíná stmívat, vracíme se zase rychle do našeho hotelu. Jsme přibližně 1800 m n/m, je 13 stupňů Celsia a fouká silný vítr.
Hotel má jednoduchá okna, kterými profukuje a slyšíme, jak bouchají okenice a jak se vítr opírá do budovy a ta jakoby sténá. Necháme si přinést malý větrák s horkým vzduchem a vaříme si čaj. Setmělo se. V celém velkém hotelu jsme jen my. Večeře by dle dohody měla být v ceně. Jídlo dostaneme ve velké místnosti plné prázdných stolů. Uprostřed jídla vypadne elektřina a je tma jak v pytli. Vůbec nic nevidíme, slyšíme burácení větru a všechno nám v té tmě připadá takové trošku strašidelné. Malý muž nám přinese malinkatou svíčku, která v průvanu hned zhasne a v ten moment už dostáváme záchvat smíchu. Ve výsledku jsme tím výpadkem přišly o teplou vodu, světlo i topení. Natahujeme na sebe všechno oblečení a balíme se do zaprášených dek. Venku se spustil liják a bičuje tenhle Drákulův hrad.
Den desátý
14. 7. 2022
Ráno náš vítá mlhou, vichrem a pěknými 13 stupni nad nulou. Je nejvyšší čas zvednout kotvy a opustit toto nepřívětivé místo.
Dopoledne se jedeme podívat do zahrad Hakgala. Trochu se tu projdeme a odpočineme si. Vyjde slunce a je krásné světlo a svěží chladný vzduch. Je tu arboretum s rozmanitými stromy, růžové zahrady, skleníky s květinami a japonská zahrada. Chvíli meditujeme na návrší pod velkým starým stromem.
Na oběd se zastavujeme ve městě Nuwara Eliya. Je deštivo a je tu celkem cvrkot. Dáváme si oběd v zapadlé restauraci a v paripu je tolik chilli, že mám pocit, že brzy vzplanu. Ve městě jsou stopy po koloniálním období. V 19. století si horské město oblíbili britští úředníci hlavně kvůli příjemnému klimatu. Je tu osamělé golfové hřiště, vedle kterého se tísní chudičké chatrče, ale i jediné dostihové závodiště na Srí Lance. Místní koně nám připadají maličcí, skoro jako poníci.
Na noc se ubytujeme v malém hotelu u silnice. Z terasy je překrásný výhled do horského údolí.
Den jedenáctý
15. 7. 2022
Po snídani se vydáváme na malou procházku. U silnice potkáme dvě drobné dívky. Když se jich zeptáme na cestu, představí se nám jako učitelky v mateřské školce a nabídnou nám, že nás tam vezmou. Mám radost, šplháme dolů lesní cestou a míjíme prosté domy vesničanů. Za chvilku jsme ve školce, je součástí skromného buddhistického kláštera. Jdeme se poklonit místnímu mnichovy. Mám u sebe pár bonbónů, rozdávám je dětem a učitelky si s námi vyměňují telefonní čísla. Rozloučíme se a spěcháme zpátky do hotelu. Balíme se, nastupujeme do vozu a vydáváme se ke starověkému klášteru Pusulpitiya Rāja Mahā Vihāra v centrální provincii. Chandra na nás chrlí historická data, jména králů, příběh o Buddhově zubu schovaném ve stromě. Relikvie Buddhova zubu našla útočiště na tomto místě dokonce třikrát, vždy, když zemi sužovaly nepokoje. Vstupujeme malinkatým vchodem do svatyně vymalované nástěnnými malbami s motivy z Buddhova života. Několik vrstev maleb je i na dřevěných vratech a zvenku chrámu. Mladý mnich nás zve na čaj. Je moc milý, vypráví nám historii kláštera v sinhálštině. Takže já samozřejmě ničemu nerozumím, sleduji, jak se mu postupně rozzářily oči. Žije tu sám a vypadá to, že ho těší, že si může s někým popovídat. Pokračujeme do Pinnawaly do sloního sirotčince. Bohužel přijedeme až navečer a prošvihneme koupání slonů v řece. Vidíme slony, jak přicházejí od řeky, jdou přes hlavní silnici do areálu. Za nimi jde několik ošetřovatelů. Stojíme u slonů dlouhé minuty a jen zaujatě pozorujeme, jak si spokojeně pochutnávají na palmových větvích. Mají neuvěřitelně obratné choboty. Občas použijí kus palmy jako drbátko a pomocí chobotu se drbou na hřbetě.
Den dvanáctý
16. 7. 2022
U oceánu potkáváme chlapíka, ptá se, odkud jsme. Vysvětlujeme mu, že z Evropy, a on odvětí aha takže z Japonska? Né z Česka. Aha to neznám.
Sinhálky mají krásné držení těla a ladné ruce. Někdy jdou tak vzpřímeně, že to dokonce vypadá, že se každou chvíli převrátí dozadu. No a jejich vlasy. To je téma samo pro sebe. Lesklé, husté, vlnité a dlouhé běžně až pod zadek. Že by to bylo tím klimatem nebo stravou? Těžko říct, každopádně je to opravdu podívaná.
Každodenně zažíváme úctu k mnišství. Kolikrát jsme šly prašnou špinavou cestou a potkali praktikující, kteří ani vteřinu neváhali a ihned se poklonili ctihodné, klekli do prachu a vzdali jí úctu. Když ctihodná míjí vojáky, smeknou čepice, jiní se zvednou a uctivě stojí, když prochází okolo.
Zítra odlétáme. Chandra se rozhodne, že nám daruje sošky Buddhů, které dostala od svojí milované matky. Je to moc dojemné.
