IMG_2693_edited.jpg

K meditaci jsou často přitahováni lidé intelektuálního typu. Jejich velkou potřebou je zpomalit svou mysl, zastavit zbytečné kolo spekulací a komentářů, aby mohla vstoupit do stavu klidu, ze kterého mohou pozorovat, jak věci skutečně jsou, osvobozeni od mylných představ a předchozích soudů. Ti, kteří jsou přirozeně oddaní, naopak riskují, že tím nic nezmění že s tímto stavem zůstanou spokojeni. Samotná praxe oddanosti však nestačí. Pro prohloubení pokroku v Buddhově učení je meditace nutná. Ve skutečnosti jsou náboženské praktiky učebními pomůckami, které poukazují na nutnost se zcela tomuto tréninku věnovat. Z tohoto důvodu mohou náboženské praktiky být oceňovány i intelektuálními typy. Tento způsob porozumění slouží k posílení motivace a připomíná nám tím nejjednodušším způsobem to, co by mělo být pro naši mysl prvořadé. Jsou názornou lekcí, kterou bychom měli stanovit na samém začátku naší meditační praxe.

Nejběžnějšími obětinami jsou světlo, vonné tyčinky a květiny. Každá z nich symbolizuje jeden nebo druhý aspekt praxe, na kterou bychom měly při obětování myslet. Například při zapálení svíčky si člověk připomíná, že ačkoli slovo Buddha znamená „probuzený“, jeho rozvinutým významem je „osvícený člověk“ a my následujeme jeho učení, abychom dosáhli stejných kvalit. Spirituální nevědomost, která je příčinou našeho utrpení, je formou temnoty. Základní význam slova avijjā, který je pro něj odborným pojmem v sobě ve skutečnosti nese myšlenku slepoty. Smyslem této praxe je rozptýlit stav, kdy nevidíme jasně, tím, že přivedeme světlo do tmy.

Když obětujeme vonné tyčinky, zapálíme knot svíčky a spojíme s úctou svoje ruce v añjali, což ilustruje známá kresba modlicích se rukou od Albrechta Dürera. Když držíme tyčinky mezi spojenými ukazováčky a dlaněmi na spodní straně palců, dotkneme se čela a poté je vložíme do nádoby pro tyčinky. V této chvíli uvažujeme nad vlivem našich činů (kamma). Bez ohledu na to, jestli byl tento akt proveden v soukromí, nebo se zdá být nevýznamný, každý má svůj smysl, ať už pouze pro nás nebo obecně pro celý svět. Tenká nit kouře z vonné tyčinky vypadá slabě, a přesto se její vůně rozprostírá po celé místnosti a zůstává v ní ještě dlouho poté. Poezie z Dhammapady, populární ranné sbírky Buddhových rozprav, to krásně vyjadřuje:

Člověk by neměl brát dobré činy na lekhou váhu s představou „Trochu toho dobrého na mě nebude mít žádný vliv“; stejně jako se sklenice naplní padajícími kapkami deště, tak i moudrý člověk je naplněn zásluhami tím, že je postupně hromadí kousek po kousku. (V-122)

„Dobrý skutek“ znamená v tomto případě meditaci. Naše praxe bude čistší tehdy, pokud naše motivace bude nesobecká. Nepochybně získáme z meditace osobní prospěch, ale to by nemělo být všechno. Naše očištěné jednání, naše klidnější vystupování, také přispěje k tomu, aby se svět stal lepším místem. Pro splnění našich povinností, je opravdu potřeba, abychom je prováděli tak, že budeme svědomitě praktikovat. Krom toho, stejně jako vonná tyčinka hoří na svíčce moudrosti, musíme se řídit moudrostí vhledu, která vyvstává z meditace, aby naše skutky mohli být skutečně účinné.

Obětování květin nás také z jiného úhlu pohledu inspiruje k pečlivosti. Květiny nám připomínají smrt. To platí zejména v Indii, kde bez ohledu na to, jak čerstvě jsou nařezané, díky velké teplotě za den uvadnou. Náš život je nejistý, a proto je čas praktikovat energicky právě teď. Existuje buddhistické rčení: „Praktikujte, jako by vaše vlasy byly v plamenech“. Když se vám něco takového stane, nechcete to nechat na zítřek. Běžíte tak rychle, jak jen můžete, pro nejbližší zdroj vody. Právě nyní jsme všichni pohlceni plameny utrpení. Jak Buddha učil ve své slavné Rozpravě o ohni, naše smysly jsou v plamenech. Naše oči, naše uši, jazyk, náš nos a naše tělesné pocity jsou spalovány touhou. Neodpočívají a nedovolí spočinout ani nám. Náš jediný zdroj, naše jediné útočiště, jediný bod klidu, se nachází v meditační praxi. To je symbolický význam květin.

Každá obětina nám tedy připomíná, že jsme žáci ve výcviku. Nejúčinnější obětinou ze všeho je odevzdání se praxi. To děláme, když se klaníme před obrazem Buddhy. Vypadá to jako akt uctívání, ale ve skutečnosti je to indická forma zdvořilosti. Tam (a kdekoli se nacházejí Indové, dokonce i na samotném chodníku v Birminghamu), člověk projevuje úctu k učiteli, rodičům nebo staršímu tím, že se dotkne jejich nohou. Symbolicky to děláme před naším učitelem jako znamení toho, že jsme se podrobili jeho výcviku.

Theravádový způsob tohoto provedení se nazývá „trojí poklona“, neboť tři části těla přicházejí do styku s podlahou. Začneme poklekem a spojením rukou v añjali jako projev úcty. Spojenými dlaněmi se dotknete obočí, rtů a srdce jako symbol oddání se praktikování Buddhova učení tělem, řečí a myslí. Poté se pokloníme až na zem a dotkneme se podlahy obočím a rukama. Provádíme to s lehkostí a jemností a snažíme se nezvedat zadek do vzduchu, jako bychom byli kachny lovící pod vodou. Pak se postavíme vzpřímeně a proces opakujeme ještě dvakrát. Dělat věci třikrát je další indický způsob jednání a naznačuje upřímnost.

Stejně jako vše ostatní v praxi, proč něco děláme je vždy důležitější, než co děláme. Pokud se klaníme nebo obětujeme pouze ze zvyku, stane se to jen prázdnými formami rituálu. Musíme do toho dát naše srdce a musíme to provádět s porozuměním. Koneckonců, na konci meditace si musíme být vždy vědomi toho, co děláme, a co je motivací našeho jednání. Takže poklony a obětiny jsou způsob, jak si připomenout význam toho, co děláme. Obě jsou samy o sobě přípravou na meditaci a prováděním meditace.

Dr. Rewata Dhamma Sayado: z knihy Emptying the Rose-Apple Seat